Teď nebo nikdy.

Žijeme v dějinách.

Nikdy bych nevěřil, kolik životů je možné naplnit v pětadvaceti týdnech. Iniciativa jako by tu byla odjakživa, je pomyslným obeliskem ideálů, tmelem očekávání. VFP nemá žádnou PR agenturu, nejsou tu diplomaté ani politici. Lidé si u nás za chodu osahávají přímou demokracii. Stávame se ambasadory, redaktory, mluvčími, delegáty. Denně odbavujeme neutuchající zájem světových médií, o kterém si můžou ostatní kandidáti nechat jen zdát.  

Vladimír Franz je svérázný fenomén. Nenabízí jednoduchá řešení, namísto toho nutí lidi přemýšlet v širších souvislostech. To samozřejmě někdy bolí – sebereflexe nechutná po cukrkandlu. Při konfrontaci s ním nelze zaujmout neutrální postoj. Vladimír jednoduše nenechává nikoho chladným. Nepřináší instantní řešení, nedává nesplnitelné sliby.

Vladimír Franz není dokonalý kandidát. Přináší ovšem aspekty, na které se v divokém a ekonomicky saturovaném kapitalismu často zapomíná. Člověk. Emoce. Usebrání. To jsou slova, které není radno jen číst z obrazovky, měla by se také prožít. Vladimír je navzdory atypické vizáži neskutečně cítit člověčinou. Vyzařuje z něj hřejivé a lidské fluidum a kdo se s ním osobně setkal, ví o tom své. Není bytostným homo politicus, ale třeba právě to nyní potřebujeme – důstojnou protiváhu chamtivé exekutivě papalášů z podhradí.

Volíme nového prezidenta. Přímá volba umožňuje překročit stín salónních handlů s hlasy, politikaření a intrik. Nikdo nemá právo diktovat lidem názor. Vnucovat lidem výsledky na základě průzkumů je manipulativní a v neposlední řadě ubohé. Kalkul se již tolikrát v historii mýlil, a přesto mu davy stále naslouchají. Konečné slovo je ovšem na nás samých. Stačí jen odhodit obecný stereotyp o tom, že můj hlas nerozhodne, že ta či ona volba ničemu nepřispěje. Opak je pravdou – právě můj hlas rozhodne. Subjektivně vnímáno, každý hlas z celku je přeci pro někoho z nás právě onen můj hlas. Volíme nového prezidenta a poprvé v dějinách naší země tak činíme bez oprátky nepřímé demokracie. Kdo se aktu nezúčastní, nemá právo kritizovat výsledek.  

Proč jsem si vybral právě Vladimíra Franze? Na to existuje jednoduchá odpověď. Je alegorií sebevědomého národa. Emanací jinakosti a tolerance. Signálem světové veřejnosti, že se konečně měníme k lepšímu. Že jsme dokázali překročit svůj vlastní stín. Vladimír nás může dostat do popředí světového zájmu, a to dosud netušeným způsobem – posouvá totiž notně přesluhující definici korektnosti o několik řádů výše. Neznám lepší způsob, jak obnovit upadající hrdost národa českého, aniž by jakkoliv utrpěla demokracie či historické hodnoty, ke kterým se společnost dnes vztahuje.

Není to jen o tom, že světlo odrážející se ve tváři profesora Franze má kratší vlnovou délku. Tento člověk má také hluboké znalosti o historii a kultuře naší země. Dokáže fakta pospojovat do logických celků, ze kterých pak vyvodí nové a neotřelé závěry. Vladimír má Českou republiku zvládnutou jako nikdo jiný. Ať jsme se vydali kterýmkoliv směrem, vždy dokázal do nejmenší podrobnosti pojmenovat věci okolo sebe – zde stojí tato hora, tady rostou v tento měsíc tyto květiny, zde se narodil ten a ten významný člověk, tu složil svou první báseň, tam zemřel. Intenzivní zájem o okolní svět je pro úřad nejvyššího reprezentanta parlamentní demokracie důležitější než všechny kvóty, daně a úroky dohromady.

Děje se cosi zvláštního. Rychle ovšem dodávám – nic se neodehrává bez přičinění. Chtěl bych tedy ze srdce poděkovat všem těm stovkám lidí po celé republice, kteří vzali iniciativu VFP za svou a postupně se stali její organickou součástí. Máte můj bezbřehý obdiv, sami jste si na vlastní kůži zkusili, jaké to je, bít se za nezpeněžitelné ideály. Byl jsem příjemně překvapen tím, kolika lidem ještě v dnešním komerčně orientovaném světě zbývá energie na něco jiného než hromadění statků a fixování své kariérní pozice.  

Velké finále se nezadržitelně blíží, proto je důležité zmínit zde neochvějnou pravdu: Máme jen jedinou šanci. Iniciativa Vladimír Franz prezidentem po volbách nadobro ukončí svou činnost. Zde se realita štěpí na dvě cesty. Na jedné stojí jistota, strnulost a konformita. Na té druhé nás čeká něco nového.

Žijeme v dějinách. A máme výsostné právo utvářet je k obrazu svému.

Jakub Hussar
zakladatel iniciativy VFP